Poznámky překladatele

Vojen Koreis

Nemám potuchy, kolikrát byla tato báseň, kterou milovaly a milují tisíce, neřkuli milióny čtenářů, přeložena do češtiny. V roce 1990 vyšla kniha, která zahrnuje šestnáct českých překladů. Dá se předpokládat, že na některé se z různých důvodů tehdy nedostalo, navíc jich za čtvrt století, které uplynulo od jejího vydání, jistě dost přibylo. Odhaduji, že těch překladů musí dnes být aspoň třicet, možná o dost víc. Proč tedy jsem se rozhodl začlenit do takového zástupu a zatěžovat tuto zemskou sféru ještě dalším překladem?

Za prvé bych se rád aspoň pokusil napravit některé nepřesnosti, jichž se dopustili mnozí z předchozích překladatelů, ať už k tomu došlo z nedbalosti či nevědomosti. O tom ale podrobněji na jiném místě.  Monumentální Poeovu báseň jsem vždy viděl a vidím ji nadále, jako tu příslovečnou Mount Everest, horu, která je zde proto, aby byla zdolána. Je to prostě výzva! Píši viděl jsem i vidím, užívám jak času minulého tak i přítomného; to proto, že si vyhrazuji právo některé verše či slova měnit, pokud mne něco lepšího napadne. A že mne něco lepšího napadne v to doufám! Tohle je totiž asi ta největší výhoda, kterou má člověk jakým jsem já, když může vydávat svá literární díla ve 21. století a tudíž i na internetu. Nemusí čekat na to, až se jeho nakladatel uráčí vydat upravenou verzi, pokud vůbec může doufat v to, že by se takový notorický darmojed k něčemu podobnému kdy vůbec dokázal rozhoupat!

K tomu, abych se dal do překladu Poeovy básně mě přivedlo také to, že bývá všeobecně uznávána jako jeden z největších problémů translatologie, což samo o sobě bude vždy přitahovat další a další překladatele, připravené k tomu prokázat své kvality i ochotné riskovat svou pověst, na tomto prubířském kameni. Povzbuzením pro mne bylo vědomí, že oproti jiným překladatelům mohu mít tu výhodu, že už bezmála půl století žiji v anglicky mluvících zemích, Anglii a Austrálii. To mi snad mohlo trochu pomoci k tomu proniknout o něco hlouběji do některých nuancí tohoto jazyka, které by mi jinak možná zůstaly utajeny. Nese to sebou ovšem i znepokojující nevýhodu ─ dlouhodobým pobytem v zahraničí nutně musela utrpět moje čeština. Nezbývá než doufat, že se to nějak vyrovná...

Takže výzva. Ano, ale k čemu? Překladatel a to básní zejména, má cosi, čemu se říká "licence", tedy vlastně oprávnění k činu. Tím nemíním licenci k tomu položit si výtvor takového básníka, jakým je Poe, na řeznický špalek a zmasakrovat jej podle vlastního rozmaru a k nepoznání. Potom by se to nedalo už nazývat překladem, ale nejspíš parodií ─ i když i těch už tu v případě této básně byla hezká řádka. Já tu výzvu vidím zhruba dvousměrně. Jednak tu jde o to přeložit původní text pokud možno věrně, což bývá v případě básní daleko těžším úkolem než když se překládá například beletrie. To, co se rýmuje v jednom jazyce, se zdaleka nemusí rýmovat v tom druhém, do něhož překládáme. Zde můžeme nebo spíš i musíme, směle využívat té své básnické-překladatelské licence, pokud to ovšem nepřeženeme. Dvousměrnost výzvy by se pro překladatele tudíž asi dala definovat takto:

1. Zachovej původní význam textu, v rámci celé básně. To znamená, že verše lze sice občas různě přehazovat, můžeme užívat synonymních výrazů, atp, původní význam musí ale být, aspoň zhruba, zachován. Nejedná se tedy vlastně o překlad, spíše o "přebásnění".

2. Uchovej, opět v rámci možností, původní fonetiku, zachovej tu zvukomalbu, kterou tam básník vytvořil. Jsou místa, kde v originále máme elegantní výraz či větu, kterou nelze odpovídajícím způsobem přeložit tak, aby to uspokojivě zapadlo i zaznělo. S něčím takovým musíme prostě počítat. V takovýchto těžkých chvílích si musíme vypomoci jak nejlépe dovedeme.

To druhé je jistě těžší a v případě Poeově pak zejména. Málem každý, kdo něco v literatuře znamená, a spousta nás jiných, kteří znamenáme o něco méně (protože každý z nás aspoň něco znamenáme) se například pokoušel o to přeložit co nejvhodněji básníkův původní refrén s opakujícím se slovem "Nevermore!" Na jiném místě naleznete dokonce seznam výrazů užitých v refrénu různými autory překladů který, i když zdaleka není definitivní, je i tak impozantní. Většině autorů šlo o to, aby v tom jejich refrénu bylo aspoň něco z onoho zlověstného zakrákání ptáka, který v bájích a legendách představuje herolda smrti, posla z Podsvětí, atp., jak nám jej uvádí na scénu Poe. Tady ale narážíme na něco, co nás pro tuto chvíli přenáší zpět k prvnímu z uvedených cílů, jímž je zachování původního významu textu.

Poe věděl moc dobře, jakého ptáka nám tu představuje. Proto také nazval svou báseň The Raven. Problém je v tom, že raven (vyslov „rejvn“) vůbec neznamená česky havran, nýbrž krkavec. Kdyby byl měl básník na mysli havrana, byl by totiž napsal rook, což neučinil. Pravidelně se v básni opakuje slovo raven, tedy  krkavec a žádného havrana vidět není. Důvod je nasnadě. Mezi krkavcem a havranem je rozdíl, sice ne propastný, nicméně ale dosti podstatný rozdíl, což vám potvrdí každý přírodovědec. Krkavec velký (Corvus corax) je černý pták z čeledi, která se podle něho nazývá krkavcovitá. V České republice je v současnosti považován za ohrožený druh a je tudíž chráněný zákonem. Od špičky zobáku ke konci ocasu dorůstá do délky asi 60, někdy až 80 centimetrů a váží kolem 1.5 – 2 kg. Jedná se tedy o značně velikého ptáka, který rozměry i celkovou váhou nezaostává příliš daleko například za jestřábem. Peří má krkavec černé barvy, často s mírným kovovým leskem, rozpětí křídel mívá 100 – 150 cm. Kolem hrdla mu peří charakteristicky mírně odstává. V letu se dá rozeznat od svého bratrance havrana či sestřenice vrány hlavně podle tvaru ocasu, který je klínovitý. I jeho let je jiný; zatímco u havrana či vrány bývá tento dosti trhavý, krkavec letí mnohem klidněji, s volnými rázy křídel, klouzavým způsobem. Často dokáže plachtit i po poměrně dlouhou dobu, což havran ani vrána běžně nedokáží. Krkavci žijí poměrně dlouho ─ v přírodě někdy i déle než 30 let.

Havran je na tom skoro ve všech směrech hůř než jeho bohatý strýček krkavec. Oproti němu nemá zdaleka takovou délku života, obvykle se dožívá jen asi 10-15 let. Je také podstatně menší; mívá stěží polovinu krkavcovy váhy, spíše jen asi třetinu. Krkavec má mocnější hlas než havran a zní také zlověstněji; proto býval v minulosti spojován se smrtí a s čarodějnictvím. Navíc je mrcho-žroutem, jako ostatně oba jeho menší příbuzní. Pro svou velikost ale byl vždy nápadnější, na popravištích či bitevních polích, kde se zejména ve středověku vždy vyskytoval v hojnosti a kde požíral nepohřbené mrtvoly. V evropské kultuře byl krkavec proto spojován se smrtí, zločinem, temnými silami, čarodějnictvím, magií. Keltové krkavce spojovali s podsvětím (což činí i Poe), ve starověkém Řecku také symbolizoval jeden z aspektů boha Apollóna, který svými šípy usmrcuje zlé lidi a sesílá na nehodné lidstvo mor. To vše se odráží i v pohádkách, kde krkavec obvykle vystupuje jako zlověstný pták, posel neštěstí, které má uhodit co nevidět. Podle pranostik se krkavčí hejno slétá již předem, dřív než uhodí neštěstí. Krkavec bývá také nejen průvodcem čarodějnic a čarodějů; ti se v krkavce dokonce i mohou proměnit. Jindy bývá pro změnu člověkem zakletým do této podoby nějakým zlým kouzlem (např. pohádka Boženy Němcové Sedmero krkavců).

Krkavec, spolu s orlem, kohoutem, labutí, slavíkem či holubicí, patří mezi ptáky, kteří se nejčastěji objevují v mytologii národů, v pověstech a pohádkách nejrůznějších kultur z celého světa. Všimněte si prosím, že krkavec, nikoliv havran, takto má vše mocnější dopad. Krkavec je větší, majestátní, potenciálně zlověstnější, hlas má silnější a ostřejší než havran. Teď ale to nejpodstatnější: V Severní Americe, kde Poe žil a psal, jsou krkavci běžně rozšíření, stejně jako jsou v Evropě i větší části světa. Havran naopak se v Americe prakticky nevyskytujea je dokonce pravděpodobné, že Poe ve svém životě žádného havrana ani nezahlédl. Pokud je známo, většinu života prožil v oblasti východního pobřeží Spojených Států, zejména v Baltimore.

Ještě jedna věc je relevantní v souvislosti s Poeovou básní a sice ta, že krkavec se dokáže naučit vyslovovat některá slova a to skoro stejně dobře jako papoušek. Dostat z havrana kloudné slovo i po dlouhém výcviku je naopak téměř nemožné. Dnes už vědci dokázali, že po stránce inteligence se krkavcovití ptáci leckdy vyrovnají dokonce i lidoopům. Jsou například schopni používat určité nástroje ─ dovedou si je i upravit ─ například dokáží zobákem ohnout kus drátu tak, aby si z něj vyrobili hák, s jehož pomocí si mohou potom přitáhnout věci, které by jinak měli z dosahu! Když toto vše bereme v úvahu, můžeme celkem bezpečně usoudit, že pro básníka byl krkavec, jako tajemná bytost a případný nositel poselství z onoho světa, přirozeným výběrem a že jak havran, tak případně ani vrána, by nepřipadaly pro něho v úvahu, protože na mysl čtenáře by rozhodně neměly požadovaný vliv. Jak se tedy mohlo stát, že se havran, dostal na takové výsostné místo v českých překladech, kde se pevně drží už bezmála půldruhého století?

Domnívám se, že v první řadě za to může neznalost anglického jazyka a snad i trochu nedbalost prvního překladatele této básně do češtiny, jímž byl v roce 1869 Vratislav Kazimír Šembera (1844-1891). Šembera vydal v útlém mládí,     kolem svých dvaceti let, pár sbírek básní, brzy nato se ale přemístil do Vídně, poněmčil se a do konce svého poměrně krátkého života už psal většinou jen umělecké a divadelní kritiky. O tom, že by měl nějaké významnější spojení s angličtinou není nic známo a je docela dobře možné, snad i pravděpodobné, že jeho překlad byl jediným vážným pokusem v tomto směru. Šemberův Havran vyšel časopisecky, nijak úspěšný ale nebyl. Dnes je známý hlavně jen proto, že byl prvním; žádné zvláštní kvality po literární stránce nemá. Není příliš pravděpodobné, že by byl Šembera provedl podrobnější výzkum dříve než se do překládání dal, takže havrana si mohl docela jednoduše „vycucat z prstu“.

Jaroslav Vrchlický, jehož první překlad následoval v roce 1881, už u havrana zůstal, stejně jako ve svém druhém překladu z roku 1891. Na rozdíl od Šembery, můžeme u Vrchlického předpokládat dobrou znalost angličtiny (přeložil řadu anglických klasiků), jak dalece se zabýval bádáním, zejména v oblasti přírodovědecké, je ale sporné. Dosti pravděpodobné je, že havrana, který mu mohl připadat z hlediska básnického vhodný, prostě opsal. Další překlady následovaly a v nich je už havran pevně zafixován, jak v mysli jejich původců, tak i u čtenářů, jak můžeme předpokládat. Stejně si počínal i jiný vele-významný bard Vítězslav Nezval, který v roce 1927 pořídil to, co mnozí dodnes považují za "definitivní překlad". S tím bych celkem i souhlasil, kdyby...

... kdyby byl měl toho ptáka v ústředí děje Nezval správně! Otázkou je, věděl vůbec Nezval o tom, že anglický raven je český krkavec? Mám silné podezření, že ani on o tom vědět nemusel. Existuje ovšem také možnost, že o tom sice věděl, nemínil ale s tím nic udělat. Básnická licence by mu to dovolovala. V době kdy na svém překladu pracoval, existovaly už i jiné překlady, pravděpodobně nějakých deset, snad i víc. Je těžké si to dnes ověřovat, ale nejspíš ve všech z nich se opakuje Šemberova chyba. Pokud se jednalo o českou čtenářskou veřejnost, napsal Poe prostě Havrana a Nezval si docela dobře mohl říci, že ten název je už příliš zakořeněný, než aby se s tím něco dalo dělat. Konečně, slovo havran má v sobě také to nezbytné "r", takže má v sobě skryté to absolutně nutné zakrákání. Oba ptáci patří do stejné skupiny krkavcovitých ptáků, slovo havran ale zní v češtině o poznání uhlazeněji, tak říkajíc básničtěji. Což by také mohlo být u kořene celé věci. Havran je rovněž dvou slabičné slovo, stejně jako Poeův "raven". Krkavec má tři slabiky a zní o dost ostřeji, zlověstněji, jak už jsme si pověděli.

S tím vším výše uvedeným na mysli jsem se dosti dlouho rozhodoval o tom, zda mám zvolit správného krkavce, či zůstat u tradičního, ale nesprávného, havrana. Uvědomoval jsem si až příliš dobře, že díky zmíněným „velikánům“, vstoupil Havran do podvědomí čtenářstva natolik silně, že je skoro beznadějné pokoušet se na tom něco měnit. V letech nedávných, jeden či dva odvážlivci už se sice s touto tradicí rozloučili a nazvali Poeovu báseň správně jako Krkavec, přesto všechno, Vrchlický, Nezval, Hrabal i další už nejspíš napáchali příliš mnoho škody, než aby se to dalo napravit. Rozhodně ne krátkodobě ─ je možné, že to potrvá několik generací než si až doposud odstrkovaný krkavec vybojuje svou právoplatnou pozici. Pokud tomu vůbec kdy dojde. Protože ale Poeova báseň bude i nadále přitahovat jak překladatele tak i čtenáře, věřím, že pravda přece jen zvítězí!
Nakonec jsem se po dlouhém přemítání rozhodl, že se přes všechny námitky dám do krkavčího tábora. Je mi jasné, že leckomu se tento překlad líbit nebude, proč ale natahovat tu svoji licenci až k prasknutí? Jsou i jiná místa, kde se nám může hodit! Připomínám také mnou právě vyslovený první axiom, týkající se básnických překladů ─ Zachovej původní význam textu, v rámci celé básně. Ten jsem měl především na mysli, když jsem činil své rozhodnutí. Měl bych se přece držet v praxi toho, co káži! Takže ─ KRKAVEC.

První velké dilema takto vyřešeno, je na čase přistoupit k tomu druhému. Co má ubohý český překladatel dělat s tím Poeovým NEVERMORE? Někteří to snad tak trochu i předem vzdají a přesto dokáží přijít s dobrým překladem! Takový je například případ Vrchlického, jehož „Nikdy víc!“ je ozvěnou překladu prvního českého Šemberova, což je sice po významové stránce přesné, i když foneticky bohužel dosti chabé. To se týká dokonce i nejposlednějšího (o němž vím) Jackova překladu, který si zřejmě na přesnost potrpěl i v tom, že odvážlivě dal do názvu krkavce a nikoliv havrana. Škoda jen, že Jacko neužívá výraznějšího refrénu. Verze „Nikdy víc“ či (či obdobné „Nikdy již“), mi pro tuto báseň připadají příliš krotké. Domnívám se, že to "r", které Poe má ve svém nevermore dokonce dvakrát, by i v té české verzi rozhodně být mělo. Myslela si to asi většina českých překladatelů, ne ale všichni. Zde je krátký výběr z toho, co se mi podařilo získat z internetu, týkající se jednotlivých autorů a jak si tito poradili s tím proslulým nevermore. Časem jej možná ještě doplním. Ty, které se mi líbí, označuji hvězdičkami.

Vratislav Šembera: Nikdy víc!
Jaroslav Vrchlický: Nikdy víc!
A. E. Mužík:  Nadarmo! *
Vítězslav Nezval: Víckrát ne! *
Otto Fr. Babler: Marný blud! *
Jiří Taufer:  Nikdy již!
Eugen Stoklas:  Nikterak!
Dagmar Vágnerová: Vrátit čas!
Rudolf Havel: Jedenkrát!
Jan Čapek:  Ztraceno!
Kamil Resler: Marnost – zmar! *
Ivan Slavík:  Víckrát ne!
Alois Bejblík:  Marno vše!
František Nevrla: "Nikdy,“
M. Macek: Krkavec však kráká: „Ne!“
Bohumil Hrabal: "Nikdykrát!" ***
Marek Řezanka: "Napořád!"
Tomáš Jacko: "Nikdy víc!“
Mnozí z překladatelů, jako například  Dostál-Lutinov, ponechávají „nevermore“ nepřeloženo.

Pokud jde o zvukomalbu, Hrabalovo "Nikdykrát!", které, podobně jako Poeovo nevermore je vlastně novotvarem ─ normálně to bývají dvě slova, never-more ─  se mi snad líbilo nejvíc, už od té doby kdy jsem jeho překlad četl poprvé, asi před 50 lety. Nezvalovo "Víckrát ne!" není špatné, něco mi tam ale přece jen chybí. Sám jsem se po dlouhém rozmýšlení nakonec rozhodl pro „Marný vzdor!" Jsou tam tři slabiky, ona dvě „r" a zvukově i rytmicky to má myslím nejblíže k „Nevermore!“
Co nám o tom říká samotný Poe? Ten asi rok poté kdy báseň vyšla a kdy o jejím úspěchu už stěží mohly být pochybnosti, napsal esej Filosofie básnické skladby, v níž v zásadě tvrdí, že to jak má báseň na čtenáře působit měl od začátku vykalkulované. Popisuje dále to, jak nejprve stanovil délku básně (ani příliš dlouhá, ani krátká), prostředí v němž se má děj odehrávat, atp. Některé části zde ocituji (překlad Aloyse Skoumala):

… musil jsem si vybrati slovo, které by obsahovalo tento zvuk a zároveň odpovídalo co nejvíce onomu smutku, který jsem předurčil za tón básně. Při tomto pátrání bylo naprosto nemožno přehlédnouti slovo "nevermore". Opravdu se mi první samo vynořilo.
Dále bylo třeba záminky pro ustavičné používání slova "nevermore". Když jsem zkoumal nesnáz, na kterou jsem narazil při vymýšlení dostatečného důvodu pro ustavičné opakování refrénu, neušlo mi, že ta nesnáz tkví v tom, že by to slovo měl ustavičně a jednotvárně pronášet lidský tvor neušlo mi zkrátka, že je nesnáz v tom, jak smířit tu jednotvárnost s tím, že bytost, která to slovo opakuje, vládne rozumem. A tu jsem ihned připadl na tvora nikoliv rozumového, schopného řeči, a samozřejmě se nejprve nabízel papoušek, kterého však vzápětí zatlačil havran (víme ovšem, že autor má na mysli krkavce, takže u tohoto nadále zůstaneme), který je rovněž schopen řeči a neskonale víc odpovídá zamýšlenému tónu.
Tím jsem se dostal až k představě zlověstného ptáka krkavce, který jednotvárně opakuje jediné slovo "nevermore" na závěr každé sloky v básni smutného tónu o nějakých sto verších. A tu, nespouštěje ze zřetele úsilí o výsostnost a dokonalost, tázal jsem se sám sebe: "Kterýpak ze smutných námětů je podle obecného soudu lidstva nejsmutnější?" Smrt, zněla rovnou odpověď. "A kdy," pravil jsem, "je tento nejsmutnější námět nejbásničtější?" Podle toho, co jsem již obšírně vyložil, odpověď se také nabízí sama: "Když je těsně spjata s Krásou: smrt krásné ženy je tedy nesporně nejbásničtějším námětem na celém světě a rovněž je nepochybné, že se pro takový námět nejlépe hodí ústa truchlícího milence."
… A tu jsem rázem postřehl, jaká vhodná příležitost se mi tu podává pro účinek, na němž mi tolik záleželo, totiž účinek obměňování. Uviděl jsem, že mohu dát první otázku pronést milenci - první otázku, na kterou krkavec odpoví "nevermore" - že ta první otázka může být všední, druhá už méně, třetí ještě méně a tak dále, až nakonec truchlivost onoho slova vyburcuje milence stálým opakováním z jeho lhostejnosti, takže se zamyslí nad zlopověstností opeřence, který je pronáší, a nakonec se v něm ozve pověrčivost a on mu pak nazdařbůh dává otázky docela jiné - otázky, na jejichž rozluštění mu horoucně záleží - pronáší je napolo z pověry a napolo z onoho zvláštního zoufalství, které se kochá sebetrýzněním …

Poe dále popisuje, jak se rozhodl umístit truchlícího milence, podle všeho vzdělaného a zámožného člověka, do jeho zřejmě luxusně zařízené komnaty v jakémsi domě. My si uvědomujeme, že náš hrdina se zabývá hloubáním "nad svazky tradic jež zanechal nám pradávný vědátor" ─ "nad divnými svazky vědy prastaré a  záslužné" (Nezval), či "nad věd zapomenutých svazky" (Vrchlický). Poe sice přímo neříká, že jde o okultní literaturu, nicméně celkem z toho vyplývá, že se asi jedná o otázky smrti a posmrtného života, což celkově ladí s tónem celé básně. Krkavce, který jeho samotu naruší, autor přivádí dovnitř oknem. Vše se udává za bouřlivého prosincového počasí a někdy kolem půlnoci, aby zde byla navozena patřičná atmosféra. Opět dáme slovo básníkovi:

Vlastním rozuzlením, totiž krkavcovou odpovědí "nevermore" na milencův poslední dotaz, setká-li se se svou milenkou na onom světě - lze říci, že se báseň ve své vnější fázi, jakožto prosté vypravování, uzavírá. Až potud se to nikterak nevymyká srozumitelnosti - skutečnosti. Krkavec, který se naučil odříkávat slovo "nevermore", unikne z dozoru svému majiteli a je o půlnoci prudkou bouří donucen domáhat se vpuštění u okna, z něhož dosud probleskuje světlo - je to okno pokoje badatele, který je napolo zahloubán do knihy, napolo sní o své vroucně milované mrtvé. Když se otevře ptáku dokořán okenice, do níž tepe křídly, usadí se co nejpohodlněji opodál z dosahu badatele, kterého ta příhoda a podivné vzezření návštěvníkovo baví, takže se ho žertem otáže na jméno, aniž se nadá odpovědi. Krkavec, byv osloven, odpovídá svým obvyklým slovem "nevermore" - a to slovo dojde rázem ohlasu v zarmouceném srdci badatele, který pak pronáší nahlas myšlenky, ke kterým ho podnítilo, a znovu ustrne nad tím, že opeřenec opakuje své "nevermore". Badatel pak uhádne, co v tom vězí, ale jak už jsem vyložil, lidská touha po sebetrýznění a trochu pověrčivosti ho pudí k tomu, že dává ptáku otázky, které jemu, milenci, předem známou odpovědí "nevermore" způsobí nejpalčivější hoře. Tím, že se do krajnosti oddá tomuto sebetrýznění, takzvaná prvotní neboli vnější fáze vyprávění se přirozeně končí, aniž dosud nějak vybočila z mezí skutečnosti.

Teprve když si čtenář přečetl poslední dva verše předposlední sloky,

Z mého srdce vyjmi zobák, odleť za ten černý flór!“
Děl Krkavec: „Marný vzdor!”

začne si více uvědomovat možnosti hlubšího smyslu. Například toho, že krkavec, sedící na poprsí bohyně moudrosti starých Řeků, je symbolem truchlivé a neustálé vzpomínky.

Krkavec jen sedí, sedí, nikam neodlétne, hledí
Z výšin ňader Palladiných, až kamsi v dálky za obzor.
Pokrývá temná opona, oči snícího démona,
Lampa vrhá tmavý stín na symetrický dlaždic vzor;
Duše má v něm uvězněna, nevzmůže se na odpor,
Nevzchopí se ─ marný vzdor!

Zní to jistě neutěšeně, když se ale hlouběji zamyslíme, není to tak zcela konečné. Víme, že pták se nejspíš naučil odříkávat  frázi opakující se v refrénu u někoho, koho potkalo nějaké neštěstí. Teď jen sám opakuje slova „Marný vzdor!“ pokaždé, kdy mu náš hrdina položí otázku. Jakých otázek se ale krkavcovi dostává? Takových, o nichž vzdělaný a chytrý člověk, jakým bezpochyby je náš mladý hrdina, student či badatel, musí vědět, že pro ně neexistuje jednoznačná odpověď. Nikdo na tomto světě přece nikdy ještě nevyřešil to, jak se to má s Hádesem, s posmrtným životem, zda ten existuje, zda se poté kdy opustíme tuto zemskou sféru setkáme či nesetkáme se svými milovanými, zda se vracíme, snad v jiném převtělení? Jsou lidé, kteří v něco takového pevně věří, jsou ale jiní, kteří jsou stejně solidně přesvědčeni, že smrtí se vše končí. A jsou tu ještě jiní a těch možná bude nejvíc, kteří sedí na vrcholku ohrady a žádné rozhodnutí o tom, do kterého tábora se dát, činit nehodlají. Poe ani jeho krkavec pro nás tuto nejhlubší otázku lidské existence sice nevyřeší, naději nám ale přesto ponechávají.

Závěrem ještě několik slov o autorovi ilustrací. Gustave Doré je v očích mnoha znalců literatury a i v podvědomí čtenářů, snad nejznámějším umělcem v tomto, leckdy dost opomíjeném oboru. Doré neměl žádné formální vzdělání, jako ilustrátor se začal živit už v pouhých 15 letech, rychle si získal reputaci v tomto poli, takže nikdy neměl o zakázky nouzi. Jeho produktivita byla úžasná. Čas od času se pokoušel o to, aby byl uznán i jako malíř, nikdy se mu ale nepodařilo prorazit do světa pařížské Academie a vždy se vrátil zpět k ilustracím. Paradoxem je to, že kdyby byl tehdy dokázal udělat takovýto průlom, nejspíš bychom dnes o něm moc nevěděli. Takto je známý i dodnes a některé knihy, například klasické verneovky, snad ani není možné si představit bez Dorého obrázků, s nimiž mnozí z nás jsme prakticky vyrůstali.

Zakázku k tomu, aby ilustroval Poeova Krkavce, dostal Doré od amerického nakladatelství Harper & Co v roce 1882 a 26 rytin z nichž se sestávala, dokončil v lednu 1883. Do konce stejného měsíce byl už mrtev ─ zemřel po krátké nemoci ve věku pouhých 51 let. Ilustrace k básni, která je o smrti milované ženy, se tudíž stala umělcovou poslední dokončenou významnou prací...