Vprostřed noci, stále vzhůru, neschopen odehnat můru,
Nad svazky tradic, jichž zanechal nám pradávný vědátor ─
Snad už podléhal jsem spaní, když tu slyším zaklepání
Lehoulinké zaťukání na dveře mé komnaty.
„Pozdní host snad“, zašeptám si, „Jistě žádný agresor ─
Mně podobný noční tvor?“




Ach, bylo to v prosinci, kdy každý uhlík zmírající
Před krbem odlesk na dlaždici přízračný svůj nechával.
Rána příchodu jsem si přál; ─ to čtení nezahnalo žal
Nad osudem nad nímž jsem lkal ─ lkal nad ztrátou své Lenore ─
Té zářné dívky jíž jen sbor andělský může zvát Lenore ─
Marné státi na odpor.


             

Každé jemné zašustění purpurových záclon v snění
Mě děsí – a hrůzou plní, jaké dosud jsem nepoznal
Ztišit tlukot srdce svého v strachu, že něčeho zlého
Dočkám se, jsem si povídal, “Návštěvník, snad senior,
Pozdní host k tobě zavítal, vstoupit si ždá, mírný tvor; ─
Vpusť ho dovnitř ─ žádný spor!”



Vzrostlo ve mně odhodlání; nahlas, teď už bez váhání,
“Pane”, pravil jsem, “či paní, uslyšel jsem zaklepání,
Takto aspoň domnívám se, jistý si tím ale nejsem,
Tiché bylo a navíc asi přemohlo mě spaní”,
Dveře otvírám, chci vědět kdo je ten tajemný tvor,
Tma, prázdnota po obzor.



Dlouho do tmy hloubi civím, stále ještě se jen divím,
Mysl dále trýzněná, strach jak každý smrtelník mám;
Ticho kolem nezahání zmatek, který znenadání
Moji duši bez ustání plní. Jedno slovo, "Lenore!"
Ozvěna mi tiše vrací, šeptá ozvěna, "Lenore!"
Dále už jen němý chór.       




Zpátky dovnitř se obrátím, snad k snění se teď navrátím
Však znovu slyším klepání, teď o něco silněji,
Záhada se prohlubuje, venku mocně vítr duje;
Raději hned ujistím se zdali na okenní římse
Něco snad nestaví se poryvům větru na odpor; ─
Jež došly k nám sem v noci z hor.







Okno otvírám, jím vletí, jako z dávného století
S hlučným křídel třepotáním, majestátní krkavec.
Jak lord či lady se nese, na bustu Pallady se vznese,
Nad dveřmi Pallady sochu si zvolí k svému vrtochu ─
Tam si vzlétne, usadí se, jako hrdý matador ─
Její ptačí kurátor.



Ebenový pták mě baví tím, jak na odiv se staví,
Jak s přísným, vážným chováním svůj prostor si vyhranil.
„Na hlavě ti chochol chybí, zbabělcem však bezpochyby
Nejsi. S křídly těmi svými Cháronův nezatížíš vor, ─
Však pověz, pod jakým  jménem v Hádesu střežíš koridor?”
Děl Krkavec:  „Marný vzdor”.




Podivím se, jak pták vraný, trochu snad neohrabaný
Odpovídá bez rozmyslu  ─ i když celkem beze smyslu;
Kdo by čekal v tomto zjevu pozdní noční návštěvu,
Jíž znenadání poctí ho tajemný pernatý tvor ─
Usadí se na helmici, na Pallady sochy špici
A říká si „Marný vzdor”?

 


To, že zná jen ta dvě slova, už z postoje Krkavcova
Bylo jasné, na tom jistě stojí celý jeho svět.
Dále již nic nepronesl ─  spíše pro sebe jsem hlesl,
„Přátele jsem zde uctíval, s nadějemi se loučíval ─
Kdyby s ránem odletět chtěl, tak jako mých přátel sbor ─”
Děl Krkavec:  „Marný vzdor!”




S přiléhavou odpovědí na mne pták ten shůry hledí,
"Přesto!, říkám si, "ta slova od kohosi pochytil.
Pták odletěl z toho domu, vzpomínky, snad na pohromu
K níž došlo v něm si uchoval ─ slova ta slyšel když tam žil ─
Proto teď tu u mne sedí a přísně, jak profesor,
Pronáší své: „Marný vzdor”.




Krkavcova mluva ruší jako kouzlem smutek v duši,
Křeslo stavím před bustu z níž učinil si u mne hřad
Temný pták, jenž do komnaty způsobil tak náhlý vpád.
Ať v pohodlí zvím, co ten pták, tento pohádkový netvor,
Po staletí pověstmi zlými opředený predátor
Míní tím svým  „Marný vzdor”.




Seděl jsem pak v zamyšlení, co značí to představení
Ptáka, jenž s žhavým pohledem mi vnucuje svůj názor.
Vzpomínkám se nevzpírám, když o polštář se opírám
Na němž shora světlo lampy krášlí efemérní vzor,
Jehož znovu nedotkne se má andělská Leonor.
Nikdy již, ach, marný vzdor!




Ve vzduchu je cítit vůni, Serafové snad tu trůní
A neslyšitelnými, lehkými kroky se blíží.
“Chudáku!” sám k sobě zvolám, “To Bůh nařídil patrolám
Andělským, přinést nepenthe a ulevit tvé tíži
Pij, pij už lektvar nepenthe A zapomeň na Leonor!”
Děl Krkavec: „Marný vzdor!”



„Proroku", teď k němu pravím ─ "Jsi-li věštcem, ptákem dravým ─
Ať už Satan seslal tě sem, či přinesen byl's orkánem
Na tuto poušť, věčně štvanou, dosud zcela nezdeptanou ─
Na místo, kde hrůza vládne, tam kde dlí jen duše chladné ─
Rci, je balzám v Gileádu, či přinášíš jen odtud mor?”
Děl Krkavec:  „Marný vzdor!”




„Proroku!” teď k němu pravím ─ „Jsi-li věštcem, ptákem dravým ─
Jménem nebe, pod nímž dlíme ─ jménem Boha, jehož ctíme ─
Pověz této smutné duši, zda v ráji potká svou Venuši,
tu dívku jménem Leonor, tu vzácnou, zářnou duši ─
Zda srdce se mu rozbuší až přivine svou Leonor?
Děl Krkavec:  „Marný vzdor!”




„Budiž to slova poslední, ďáble či ptáku nevšední!”─
Povýšeně na něj zvolám, „Do pekelné vrať se říše,
Opusť bustu mé Pallady, nenech ani pírko tady,
Žádnou známku té tvé zrady, jaký ty jsi bídný tvor!
Z mého srdce vyjmi zobák, odleť za ten černý flór!“
Děl Krkavec: „Marný vzdor!”



Krkavec jen sedí, sedí, nikam neodlétne, hledí
Z výšky ňader Palladiných až kamsi v dálky za obzor.
Pokrývá temná opona oči snícího démona,
Lampa vrhá tmavý stín na symetrický dlaždic vzor;
Duše má v něm uvězněna nevzmůže se na odpor,
Nevzchopí se ─ marný vzdor!









Tato série rytin, které Gustave Doré vytvořil koncem roku 1882 na objednávku od amerického nakladatele Poeovy básně, byla zároveň jeho posledním dokončeným větším dílem. Doré zemřel v Paříži v lednu 1883, po krátké nemoci. Bylo mu pouhých 51 let.




© translation copyright Vojen Koreis 2015